Sonda’s Kanada report: Dvacet devět dní, devět tisíc kilometrů, tři časová pásma, 160 km v nohách, nespočet modrých jezer, obrovských hor, kempů, bezesných studených nocí, jedna cesta zpět za srdcem, jedno auto, jedno rozlámané tělo, jedna Sonda, jeden příběh. BC, Alberta, Yukon, Aljaška. Stalo se toho tolik a já nemám ani páru, jak to všechno popsat. Ono to ani nejde, ale byla jsem dlouho sama a ta moje poťapaná mozkovna ne a ne vypnout, takže to chce asi ven. Na těch nejznámějších místech bylo poněkud rušno. Kanadu se rozhodla navštívit celá Asie i s jejich řidičským uměním, takže je div, že jsem to přežila a mohla se přesunout do Yukonu, kde už byla silnice jen moje. Když mi konečně došlo, že vše co se děje stejně z fotky nikdo nevycítí, přestala jsem mít v ruce ten příšerný tik a sahat po foťáku každých pět minut, ztratila jsem se ze signálu a dosahu všech moderních technologií, začala jsem konečně nasávat všechnu tu nádheru. Barvy, které se měnily do podzimu každým kilometrem na sever. Vůně, hory se sněhovou špičkou, klidná ranní jezera, bažiny, mraky, hvězdy, ticho, losy, medvědy, lišky, bizony, kteří stojí uprostřed silnice, zírají na mě a hrají hru, kdo teda dříve uhne, srnky, kteří mi běhají přes silnici při kýčovitém západu slunce i toho vlka, který mě nakonec nechal vyčůrat a nesežral mě. Středobodem mého vesmíru se však stalo objevení sprchy, což byl úkon připomínající objevení Ameriky. Obsluha všech možných typů benzínových pump, nedávání přednosti zprava na křižovatce se čtyřmi stopkami a zadržení čůraní až do ranního světla, protože i přes tři vrstvy oblečení a dva spacáky se nechcete vysoukat jak housenka z auta ven do mrazivé tmy, protože každý hlučný pták ve křoví a veverka co běhá po autě je zaručeně medvěd. Ještě, že jsem blondýna a v noci chodím čůrat minimálně třikrát.

Ano dobrodružství, cestování, svoboda, to vše jsem chtěla. To jsem si vymyslela a zase sama komplet zprodukovala. Zase jsem se chtěla učit, ale tentokrát jsem se učila až moc. Tentokrát jsem si vlezla až příliš hluboko do sebe. Každá mince má dvě strany a tato má na té druhé samotu. Samota je někdy zlá, protože občas už je tady prostě dlouho. Nikdo s vámi totiž ráno nesnídá. Nikdo vám neuvaří čaj a po celodenním vejšlapu čínskou polévku. Nikdo si s vámi v autě falešně nezpívá. Nikdo vás neuklidní, když vám do auta narazí pes nebo vidíte mrtvé medvídě. Nemáte komu nasbírat borůvky. Nemáte do koho šťouchnout, když vidíte veverku, zase. Nikdo vás nevystřídá, když řídíte dvanáct hodin. Za každou chybu a totální ponorku, kterou na sebe máte si musíte do zpětného zrcátka nadávat sami. Stěžujete si, i když víte, že někde na světě je někdo, kdo nemá vůbec nic. Nadáváte, brečíte, fňukáte, hysterčíte, voláte domů a máte to největší štěstí, když máte kolem sebe tolik lidí, kteří vás drží nad vodou, i když jste na pěst. Nenechají vás utopit, i když někdy tak moc chcete. Oni vědí.

Tohle bylo hodně smutný a slzavý. Nejde být pořád silná a na vše sama. Už nechci! Ale v jedné oblasti svého života si pořád tahám černého Petra. Tak proč mám tak krásný život, když ho nemám s kým žít?! 

#sondaontheroad#day105#kanada