Sonda’s jak se dvě cácory kvůli kusu šutru do pouště vydaly report:
Protože mě na to pohodlí nikdy moc dlouho neužije a chci vidět vždycky všechno za každou cenu, cesta do srdce Austrálie byla jasná volba. Abychom mohly spatřit největší monolit světa, který denně několikrát mění barvu, a to hlavně při východu a západu slunce, musely jsme v našem případě strávit tři dny cestou tam, čtyři dny zpět na horní pobřeží, projet tři státy a třikrát měnit čas :) Cesta dlouhá, denně průměrně deset hodin řízení, vedro. Mohly jsme samozřejmě letět, ale to bychom se ochudily o velké dobrodružství a objevení opravdové Austrálie. Ta se nám ukázala hned druhou noc v Coober Pedy, kde bych se sama nevydala ani pro rohlíky. Většina historek o aboridžincích bohužel není moc vábná. Stopaře jsme opravdu nebraly. Naštěstí jsme nocovaly u jednoho moc fajn pána, který ze své pouštní zahrady udělal provizorní kemp pro magory jako jsme my. V hezkém čistém kempu poblíž Uluru už jsme zůstaly tři noci a jak jsme si plánovaly, že si po náročné cestě hezky odpočineme, tak se samozřejmě stalo..vstáváním každé ráno na východ slunce :)
Ten se nám narozdíl od západu vždy vyvedl. Když jsme třetí večer západ slunce sabotovaly, protože bylo zataženo stejně jako ty dva předešlé večery, přesně v 19:40 se v dály u našeho šutru objevilo sluníčko. Takže, kdo chce vidět barvu Uluru při západu slunce musí si to vygooglovat pač já to taky nevím :) Jinak asi padesát kilometrů dál je další monolit Kata Tjuta, kerý je také krásný. Trek nevede pouze okolo jako v případě Uluru, ale i vnitřkem, takže jdete nahoru a dolu a vidíte toho mnohem více. Pro mě to bylo možná trochu zajímavější. Oba monolity jsou obrovské balvany, prý dosahují výšky Eifelovy věže a tyčí se uprostřed ničeho..tedy záhada a navíc se k ním vážou krásné aboridžinské historky. Přes den je barva hnědá, z dálky fialová, ráno červená a večer?
Zajímavý co. Ale co ta cesta pak :) Jako nejodpornější místo vyhlašuji kemp v Alice Springs, kde člověk neví, co na něj kdy odkud skočí a sežere. Rozhodně nejlepší noc byla ta, kdy jsme se vysktytly uprostřed pouště na odpočívadle s bandičkou helmutů, kteří dunící techno z auta náhle vymění za live koncert na piano pod širým nebem a jak si zhulení, spocení, smradlavý, pokousaný představujeme, že ten kolemjedoucí vánoční kamion od Coca Coly řídí klokan, který nám nabídne vychlazený nápoj. Největší zázrak, že jsme se v noci v autě neupekly a nejlepší ráno, kdy na mě kříčí Jill, že na ní čučí ze záchodové mísy žába. Prý je tam každé ráno a splachování si zřejmě užívá jako vodní atrakci :)
Nejošklivější pohled byl na všechna ta mrtvá zvířata u silnice. Námi kromě mur naštěstí nesraženo nic. 
A i když možná někdy bylo největší zábavou zdravení protijedoucích řidíčů, předjíždění dlouhatánských vehiklů, zpívání si a cpaní se sladkostmi, pozorování obyčejné krajiny, která byla každou část cesty jiná a vždy něčím krásná, protože kombinace červeného písku, zelených stromů a modré oblohy je neskutečná a pouštní bouři a tornádo asi taky jen tak neuvídm, rozhodně jsme se nenudily :) A i když bylo někdy fakt hnusný vedro, chyběla nám pořádná postel a sprcha a mouchy nás pekelně štvaly, tohle byla rozhodně jedna z mých nejlepších cest a po návratu do města plného lidí, připojení se po týdnu na internet a zjištění, že mi umřel můj milovaný David Bowie, mám chuť být zase zpět v poušti pod hvězdami, nechat se žrát čímkoliv a nechat si od kluků hrát Space Oddity.
#sondaontheroad#day136#freedom#fucksociety