Welcome to the Hotel California, such a lovely place aneb Sonda’s Kalifornie a tak trochu Oregon report. První stanice Los Angeles. Ano bez pochyby pro mnohé asi úžasné město. Je tady nápis Hollywood, Beverly Hills, bujarý život, chodník posetý hvězdami a hodný hostitel s tou nejvíc nejmazlivějsí fenkou, co jsem kdy viděla. Jenže já to mám hold trochu jinak a kromě pláží mi tato neevropská města moc zážitků nedávají, a tak jsem ho ráda zase rychle opustila. Jakmile jsem sjela na méně frekventované silnice, kde kolem mě opět byly ranče, sady a ta malá městečka s domky s nápisem saloon, a kde se zase na sebe lidi usmívají a zdraví se a dojela jsem do Seqojského národních parku, kde jsem si u dřevěného stolku rozložila mapu a “uvařila” v ešusu “večeři” byla jsem to zase já. Hlavně, když tomu předcházela koupel v ledovém jezírku obklopeném obrovskými šutry. Možná o tom někdo slyšel, ale objímat stromy je dobrá energie, a když objímáte tyhle neskutečně do nebe vysoké stromy a chvíli si s nimi povídáte a přejete jim, aby nebyly žádné požáry, tak je to sakra dobrá energie oboustranně, takže já jsem si ji nasbírala fakt hodně! King canyon a trošičku ze Sierra Nevady rozhodně nezůstalo v pozadí. Zase jsem měla tu pusu otevřenou a nechápala jak obrovská síla se na mě valí. Příroda je hold mocná čarodějka! Chvílemi jsem si dokonce připadala jak na Šumavě. Tam, ale strávit dva měsíce, nestálo by mě to takovej majland 😀 Od Yosemitů jsem překvapivě čekala méně, ale bylo to opravdu wau. Ale více než těch výhledů nahoře jsem se nemohla nabažit toho údolí dole. Když jsem se večer při západu teplého slunce prosadila doprostřed trávy, která se mihotá v lehkém větříku, obklopena potůčky a těmi vysokými skalami všude kolem. Slunce mě hřálo na tváři a všechno kolem neskutečně vonělo! Jak v pohádce! Navíc v některých částech parku se opravdu cítíte jak v měsíční krajině. Nebýt takového šíleného návalu lidí, ráda bych se kochala déle, ale osud tomu chtěl, abych se na jedné křižovatce rozhodla jet nakonec doprava a potkala tak úžasné bytosti, které na pár dní rozbyly moji samotu a staly se krásnou součástí moji cesty, o to víc, když jsem se začala ladit na vlnu lásky směr San Francisco. To se mi asi jako jediné město opravdu líbilo! Dokonce bych si tu hned koupila několik těch jejich úžasných domků a začala bych pracovat jako hlídač psů, což je zde asi velmi populární. Navíc žít tady a chodit pěšky, měla bych prdýlku jak mišpulínku 😀 Ale nastal čas loučení a poslední etapa mojí cesty. Moje oblíbené pobřeží, pláže, mola,loďky a staré oprejskané domky v rybářských vesničkách, kdy jsem si každý den představovala jak by ten můj domeček na pláži vypadal. Jak by to vypadalo uvnitř a jaká by byla terasa, na které bych každý večer seděla zabalená v ručně vyšívané dece, s vínem a dobrou knihou, poslouchajíc vlny a Berušku, která by klasicky chrápala jak deset dřevorubců, protože celý den skotačila na pláži. A i když to mělo neuvěřitelné kouzlo i v těch ranních mlhách a chtěla jsem jet po pobřeží až do Seattlu, kde jsem musela vrátit auto, rozhodla jsem se přeci jen trochu prozkoumat i Oregon, který jsem v původních plánech úplně zazdila, a to byla chyba. Sice mi na něj zbylo jen pár dní, ale po několika bolestivých nocích v autě pač si Kalifornie za postavení stanu účtuje naprostý nesmysl! Byly ty hot springs neuvěřitelný lék! Nakonec nejen na tělo, ale i na duši, protože you never know a já tu potkala tak krásné lidi, díky nim byly poslední dva dny to úplně nejkrásnější zakončení. Na to nádherné ticho, samotu, hvězdy, kytaru a zpěv nechci nikdy zapomenout! Protože život je jak bonboniera a Oregon bude vždy důležitou vzpomínkou! 
#sondaontheroad#day53#california#oregon

No, a protože mě skolil vážný moribundus bude ještě napínavé, zda do toho letadla dolezu 😀🙈🙏🏻🤒