Expedice Annapurny 2023 aneb společenstvo Totoka!

Posádka:

Patrik – náčelník a skvělý flegmatický průvodce (Praha)

Petr – finanční ředitel a hlavní vyptávač (Praha)

Michal – Totok, největší kuřák a všude první (Hustopeče)

Jana + Láďa (Ostrava)

Markét + Viki – hlavní fotografové na svatební cestě (Ostrava)

Renča – má rozhodně nejvíce zážitků a tuhý kořínek (Ostrava)

Léňa – baví se s námi jen proto, že tam nikdo jiný není Promiň zlato, musela jsem ☺️ (Čavisov)

Petra – královna Pokharského parketu (Mnichov – Liberec)

Sonda – Sowa Hu (Čeladná)

Shishir – místní průvodce

Kancha + Ramesh – nosiči a superhrdinové

Den 1. vlak Ostrava – Vídeň. Hostel, pivo, hrancle, přebalit, dobalit a spát.
 

Den 2 - 3. letiště a setkání se zbytkem posádky. Vídeň – Istanbul – Dillí – Káthmándú. Čekačka v Istanbulu šest hodin. Jdeme na pivo. Jo, tahle skupina bude v pořádku ☺️. Dillí. Přílet v pět ráno. Původní odlet do Káthmándú posunut ze čtyř odpoledne na sedm. Rozhodnutí padlo a jdeme se podívat do města. Snídaně v místním stánku. Nechci vědět co to jíme a nechci vidět na čem se to vaří. Opice, psi, odpadky, smrad, vedro, smog, divnolidi, hluk, šílená doprava a naprosto jiný svět. Chceš přejít ulici? Zavři oči, pomodli se a jdi. Parlament, památky, park. Pokud si chcete nechat vyčistit uši, jeďte do Dillí. Bude vás tím otravovat tak deset chlapů najednou. Hospoda v jakési více turistické ulici. Pivo, dvě, tři. Máme ji jak z praku během deseti minut. Je prdel a už je mi vše jedno.😁 Odlet opět posunut. Jedenáct večer konečně odlétáme.

Den 4. Nepál bejbe! Příjezd na hotel asi ve dvě v noci. Zabíjím pár švábů a jdeme spát. Ráno společná snídaně, památky, roof top a pivo, nákupy, Czech Pub, zabalit a spát.
 

Den 5. 176 km v minibusu na příštích šest hodin. Máslíčkový asfalt (jak by řekla Petra) zde rozhodně nečekejte😁

prach, prach, prach a pro změnu zase prach. Pokud má někdo na palubce svého vozidla takového toho pejska co hýbe hlavou, představte si prosím ten pohyb asi milionkrát tolik a do všech stran s občasným..no spíše častějším poskočením. Kinedryl nutný. Nicméně to horší nás teprve čeká. 35 km do Jagatu = 3 hodiny v džípu s Karlosem, a to fakt nechceš. Už nikdy nechci sedět na pravé straně a koukat tam, kam se můžeme zřítit. Videa k dispozici. Přežili jsme.🤟🏻
 

Den 6. Jagat 1290mnm – Dharapani 1860mnm – 16km, 940m⬆️ Ráno se k nám přidává Kancha a Ramesh. Teď už nás čeká hodně dní po svých s báglem na zádech. Nálada výborná. Těšíme se, co nás čeká. Příchod do Dharapani jsme tím pádem náležitě oslavili. Pač tu máme výborný rum a zatím ještě můžeme pít. Budím se v pět ráno s bušením srdce. No to brzy holka.
 

Den 7. Dharapani 1860mnm – Chame 2650mnm – 19km, 1267m⬆️ 470m⬇️ Mám kocovinu a moje spaní stojí čím dál více za prd. Blbě jsem si zabalila krosnu. Jdeme lesem a je prd vidět. Les je ale i tak krásný. Trochu prší. Jak by řekl Totok: „dneska mi to nechutná“ 😩 Brácha už se nikdy nedoví, že tu jsem. Snad na mě alespoň kouká. V Chame se mi líbí. Dáváme si výbornou kávu, šmetrdólek a JAK cheese. Ubytování krásné a čisté. Teplá sprcha, normální záchod na pokoji a peřina pro tři lidi. Poslední pivo kvůli výšce a po večeři to balím a jdu se zkusit dospat. Je to marný..na mnoho dalších dní.
 

Den 8. Chame 2650mnm – Upper Pisang 3300mnm – 15 km, 800m⬆️ 200m⬇️ Ráno se nám konečně za kopečky ukazují holky. Pro mě zde začíná nejhezčí část cesty a nejkrásnější výhledy. Vejšlap úplně na pohodu. Lépe jsem si zabalila krosnu. Zastávka na jablečné farmě. Kávička, apple donut, sluníčko a těžká dovolenková náladička. Dneska mi to chutná moc. Všechno. Protože o pár chvil už vidíme celou Annapurnu II. Nemohu se vynadívat a nemohu tomu uvěřit. Pár mostů, lehkých kopečků a přicházíme do Upper Pisangu. Myslím, že zůstane mým nejoblíbenějším místem. Nádherné ubytování, neskutečný výhled, odpočinek, místní chrám, dobrá večeře, kočka v kuchyni, sranda, dobrá nálada a vysněný den ❤️

​

Den 9. Upper Pisang 3300mnm – Manang 3500mnm - 21,5 km, 930m⬆️ 730m⬇️ Čeká nás nejdelší přechod a Patrik straší s nepěkným převýšením na začátku cesty. Jo, tak těchto 400 m nahoru mi fakt nechutná. Bolí to jako čert, ale už není cesta zpět holka. Vymyslela sis to, tak tady to máš. Máš jediné štěstí, že za každou dřinou stojí velká odměna. Annapurna IV, Annapurna III, Ganggapurna jak na dlani. Nechápu, co vidím a bulím ☺️ Nádherný hřeben až do borovicového údolí. Napojení na prašnou cestu od Manangu už tak pěkné není. Dýchání studeného vzduchu pusou a prach si začíná vybírat svou daň. Cíl je v nedohlednu. Ještě jednou mi někdo řekne, že už jen čtyři kilometry, tak budu zuřit. A zuřím 🤣 Z 18 km se stává přes dvacet. Renča má 21,5 km, můj telefon má dokonce 23,7 km. Už fakt nemohu. Manang se mi prostě nelíbí 🤣 Ubytování začíná být o dost horší, záchody venku (naštěstí dva normální) „sprcha“ (rozuměj plynový bojler s hadicí ve stejné místnůstce, kde je záchodová místa nebo díra v zemi) vlažná. Obrovské plus za skvělý JAK burger. Začíná mi být dost blbě. Jdu zkusit spát. Bez úspěchu.
 

Den 10. Manang 3500mnm – Ice Lake 4600mnm – Aklimatizační výstup – 14 km, 1100m⬆️ 1100m⬇️ Je mi blbě. Ještě, že jdeme dneska nalehko. Nemůžu, ale asi vlastně můžu a hlavně musím, ťapu tři kroky za minutu, každou chvíli přestávka, chrchlám, funím, plivu a smrkám jako chlap a je mi to jedno. Přestávám mluvit, což ostatní určitě ocení. Za každou další zatáčkou se line ta maličká cestička a v dálce pidimidilidi, kteří značí kudy jít, a že to bude ještě dlouhý boj. Ty woe, ale vidíte to? Je to tak obrovské, majestátní, monstrózně krásný, kýčovitý, úchvatný, strhující a prostě se to vůbec nedá popsat. Zastavím se, koukám, dýchám, žiju, husina po celém těle, bulím a snažím se něco zařvat štěstím, i když to vůbec nejde. Nejlepší pocit na světě. Splněný sen! Poslední zatáčka. Část posádky už tu čeká, mává, volá, povzbuzuje. Poslední metry do cíle a hodně emocí. 4600mnm 🤟🏻Je mi blbě, ale jsem šťastná jako nikdy!
 

Den 11. Manang 3500mnm – Yak Kharka 4018mnm – 10 km, 600m⬆️ 100m ⬇️Je neskutečné, jak tu některé rodiny žijí. Malý domek, políčko, zvíře a toť vše. Dle našich kluků mytí v teplé vodě možná jednou za měsíc. Z mého pohledu nemají nic. Z jejich pohledu mají možná vše. Hlavně štěstí. Děti volají Namasté jak zjednaní. Nedokážu si to tu představit v zimě. Dupu, i když mi není dobře. Modlím se za každou rovinku. Sebemenší kopeček mi nechutná. Žlutý motýl pořád se mnou. Sleduj znamení. Yak Kharka. Odtud už to bude husté. Už jen díra v zemi, bez sprchy, bez alkoholu, bez wifi, bez spánku, bez Renči.
 

Den 12. Yak Kharka 4018mnm – Thorung Phedi 4500mnm, 7km, 600m⬆️ 100m⬇️Jdeme dál k výšinám. Renča a Shishir zůstavají a dojdou snad později. Sedm kiláků, které bych normálně vyběhla jak laňka..no tak nic no. Sotva jsem dolezla, bolí mě hlava a asi budu blejt. Teď už se tomu směju, ale do smíchu mi fakt nebylo. Narvala jsem do sebe česnečku, čaj, prášek na vejškovku (těším se až to budou ostraváci číst) a hurá na aklimatizační výstup do 4900mnm. Trénink na ranní výstup. Naštěstí nalehko. Říkám Patrikovi, že by mi vůbec nevadilo, kdyby to pitomý sedlo bylo níže. Ale pak bys přeci neměla takové výhledy. Měl pravdu. Jedny z nejhezčích. Dáváme čaj (rozuměj: že tolik čaje jako v Nepálu jsem nevypila za celý svůj život) Jdeme dolů. Rychle. Mně je po prášku dobře, na některé to ale padá. Dorazila Renča se Shishirem. Večeře a v sedm jdeme spát. Čeká nás náročný den.
 

Den D. Asi po deseti dnech..tam, kde už nikdo normálně nespí, spím jak dudek. Budíček ve tři ráno. Přichází Markét, že v noci museli snést Renču do Yak Kharky, a že nikam nejdeme. Přichází Kancha, že jdeme. Nemáme Renču, Patrika, Sishira a Rameshe. Některým je blbě a celková situace nám na náladě nepřidává. „Snídáme“ a slibujeme si, že minimálně první úsek ve tmě jdeme společně a budeme se hlídat. Michal (Totok) a Viki si dávají své ranní cigárko (rozuměj: hulí pořád a všude, všude jsou první a nemají žádné zdravotní problémy ) Nad hlavou nám svítí hvězdy a na cestě svítí světlušky všech ostatních skupin, které už vyrazili k vrcholu. Ty woe mám pocit, že jdu fakt zdolat Everest. Svítá a ráda bych řekla, že ten nejhorší kopec máme za sebou, ale už teď to nějak nedávám. Láďovi není dobře a bere si koně. Markét, Viki a Michal ťapají super. Léňa, Petra a já jsme vzadu. Ze zadu nás kryje a hecuje Petr. Koukám si na nohy a neodvážím se koukat kam vede cesta. Pidimidilidi v dálce neznačí nic hezkého. Posledních 130 metrů jdeme hodinu. Nefungují mi nohy, oči, nemám sílu, brblám o sto šest. Hecuje mě Petr, Petra, Léňa a přichází Michal s Vikim, aby nám donesli do cíle alespoň bágly. Pět kilometrů nám trvalo pět hodin. Objímáme se, ale nemám sílu ani bulet. Fotíme se a valíme co nejrychleji dolů. Krátká zastávka a v tom Kancha říká: „hele, támhle běží Patrik a Ramesh“ (zkuste si to představit v angličtině se speciálním nepálským přízvukem, jinak to nemá efekt ) a taky Patrikova chůze s hůlkami je tak speciální, že je vidět už z dálky) Ty blázni snesli dolů Renču sedm kiláků, pak to šli zase celé zpět přes sedlo a ještě nás dohnali na cestě dolů. Prostě Superhrdinové . Renča se Shishirem pravděpodobně už letí vrtulníkem do Káthmándú. Každopádně dál valíme co nejrychleji dolů, a to celkem z 5416 mnm do 3710 mnm. V životě mě nebolela hlava tak jako při tomto sestupu. Ale níže už dělám maňáskové divadlo s rukavicemi. Očividně je mi lépe nebo mi do čista hráblo. Asi po šesti hodinách jsme dole v Muktinathu. Hotel, postel, po čtyřech dnech teplá sprcha a normální záchod (co se týká hygieny, Nepál rozhodně není pro slabé a zhýčkané povahy) Po večeři jdu spát. Tak určitě 😂 5 4 1 6, 5 4 1 6, 5 4 1 6, voláme, zpíváme, slavíme. Právě padla třetí lahev rumu. Dobrou noc.
 

Den 14. Muktinathu 3710mnm – Tatopani 1190mnm. Ráno nám dal náčelník docela pohodu. Budíček a snídaně později než obvykle. Návštěva místního chrámu a po obědě odjezd autobusem. Tak určitě..prostě Nepál. Autobus nejede, řidič i vozidlo nezvěstné, bereme si džípy. Tentokrát si sedám na dobrou stranu, i tak mám smrt v očích. Prach, prach, prach a pro změnu prach. Asi po třech hodinách jsme na místě. Vítejte u Pata a Mata. Zatímco je zbytek bandy v hot springs, řešíme s Totokem procentuální využití mozku těch dvou chlapců, kteří se snaží obsluhovat své hosty. Až v jednu chvíli naráží do naší restaurace náklaďák. Ten je tam ale neuvěřitelně zaháknutej. Nemůže ani tam ani zpět, takže nám bourá část zdi. Prostě Nepál. Sedíme v klidu dál..nemůže mě rozhodit už vůbec nic.
 

Den 15. Tatopani 1190mnm – Shikha 2380mnm 8 km. Kulala night. To je super, že jsme sjeli džípama tak dolů, abychom mohli zase šlapat dva dny nahoru. Stále mám brutální kašel, rýmu, odřený nos a celou pusu. Ze zimy jsme zase v džungli a vedru. Beru kraťasy a to nejméně smradlavé tričko, fuj. Oběd po cestě nám zařizuje Kancha. To znamená, že si dnes u Báby vaříme sami. (Bába = každá babička, která má někde restauraci, lodge, obchůdek, čajovnu, stánek apod.) Lodge máme jen pro sebe. Na pokoji voní aviváž. V jídelně smrdí kamna. Petra bere ukulele, hledáme zpěvníky. Hrajeme a zpíváme si několik hodin. Boží večer. Pár těch písní měl brácha rád. Byla jsem ti co nejvýš to šlo!
 

Den 16. Shikha 2380mnm - Ghorepani 2874mnm, 7km. Část posádky jede džípem. Jebu na zásady a házím jim bágl na auto. Poslední kopec nahoru nalehko, pcháááá.
 

Den 17. Budíček v pět ráno a východ slunce nad jedničkou (Annapurnou) je tu asi miliarda turistů, a to fakt nechceš. Ztrácím mobil. Ramesh mi najde mobil. Dlouhá story, ale je to prostě náš superhrdina. Teď už nás čeká jen cesta dolů. Bereme místní autobus do Pokhary. No totok..tohle se fakt nedá vyprávět, to se musí zažít. Za prvé čekám, kdy se zřítíme dolů a za druhé fakt nevím, kam nacpeme všechny ty lidi. Markét na klíně Vikimu, Míša s Petrem gentlemansky stojí celou cestu a pouští sednout místní staříky. Já dostanu na klín šestiletého chlapečka s perfektní angličtinou a Léňa jeho tříletou sestru. Asi po šesti hodinách jsme konečně v Pokhaře. Hotel, sprcha, večeře. Vítáme zpět Renču a Shishira. Loučíme se s Kanchou a Rameshem a tak trochu i s Petrou. Johoho, ta holka se rozhodně nezdá. To byl zase jednou večůrek. Sundej boty 🤪🤟🏻
 

Den 18. Ráno společná snídaně a konečně zasloužený Relax day. Pokhara je moc pěkná, když si člověk odmyslí ty odpadky a tak no. Prostě Nepál. Nákup dárků, večeře, pivo a živá kapela na promenádě. Taková letní dovolená v Chorvatsku Dobrou noc.
 

Den 19. Pokhara – Káthmándú – 200 km a 12 hodin v minibusu s Patem a Matem. Nepálská hudba, nepálské silnice a hodně prachu, prachu, prachu..všude. To byl taky celodenní večůrek tohle.
 

Den 20. Kathmándú. Poslední snídaně s Léňou a řasenkou, nákupy, památky, drink na roof top, Dal bhat, loučení..
 

..Jooooo, neeeeee. Oukeeeeeey, no probléééém. No totok. Elééévn. Baby kulala. Nepali flat. It is not mountain, it is just hill. No shús, sandals okeeey. Inside, outside nebo taky Ve Vostravě.

Chtěla bych opravdu moc poděkovat Patrikovi za naprosto skvělou organizaci a program. Za to, že je takový flegmouš a s naprostým klidem odpovídal na naše opakující se dotazy. Hlavně na to, kdy bude poslední možnost teplé sprchy Oceňuji také vzdělávací okénka, kdy jsme se mohli dovědět něco o historii, kultuře a rodinných tradicí Nepálců. Díky Petrovi, že mě držel ty poslední dva vejšlapy. Míšo, těším se k vám na jih, to bude rozhodně velká prdel. Petra, můj partner in crime na phokarském parketu. Markét s Vikim, možná ani netušíte co jsem si vzala díky vám. Renčo jsi největší bojovnice a ušla si obrovský kus cesty. Léňa, můj partner in crime už v druhých horách. Holka, dupala jsi neskutečné bomby bez větších problémů. Jsem ráda, že jsem tě donutila jet a doufám, že Nepál zůstane už navždy v tvém srdci ❤️
 

Bylo to tak neskutečně intenzivních dvacet dní, že jsem ani neměla čas zpracovat všechny ty pocity. Pomalu mi to dochází až teď. Neskutečná síla a energie těch nejvyšších hor. Tolik jsme si mákli, tolik toho zažili a cítili. Čekala jsem na tuhle cestu tak dlouho a je mi tak líto, že už je konec. Ale to, co ve mně zanechala, zůstane zaryto hodně dlouho a hluboko. Přesně vím, co jsem se měla naučit a cítím velký zlom. Jeden z mých největších snů se splnil a za to jsem nesmírně vděčná. Neváhala bych ani minutu a jela zpět. Ach a zase bulím. NAMASTE už navždy v mém srdci ❤️🙏🏻🇳🇵